V rámci ruské/sovětské hudby daného období zmiňme alespoň tyto další „sportovní“ kompozice: Prokofjevův balet Ocelový skok (1926), napsaný na Ďagilevovu objednávku, Šostakovičův balet Zlatý věk (1930) nebo – do třetice balet – Igora Mojsejeva Fotbalisté (1930) na hudbu W. von Oranského; dále krátké klavírní skladby Dmitrije Kabalevského Sportovní hra z cyklu Ze života pionýra (1931) a Hra s míčem z cyklu 30 dětských skladeb pro klavír (1938). Samotná Čerepninova sonatina pochází z roku 1939 a existuje ve dvou verzích: pro altový saxofon nebo fagot a klavír anebo pro violoncello a klavír; v kompozici jsou zjevné motivické i obsahové souvislosti s jinou Čerepninovou „sportovní“ skladbou Training (1922), existující rovněž v mnoha autorizovaných aranžmá. O tom, jak byl sport v dobové umělecké imaginaci provázán s jakousi novou jednoduchostí, vizí hygienické čistoty „pro každého“ a zároveň s dráždivou erotičností, nás přesvědčuje obraz Po závodě (1935) jiného sovětského umělce, Alexandra Samochvalova, z roku 1932. Na saxofon hraje legendární Marcel Mule.
PAVLÍNA DOSKOČILOVÁ
Jaké jsou možnosti současných sbormistrů při rozšiřování repertoáru vlastních sborů? Mohou nenotové prameny sbormistrovi poskytovat nějaké další informace ke skladbě? Proč jsou tak užitečné kritické edice neprovozovaných skladeb?
HANA PTÁČKOVÁ
Proč “poslouchatelnost” a krása už tolik neznamenaly? To je otázka, kterou si možná často kladou lidé při poslechu hudby 20. stol. Zkusme se zamyslet nad jedním z důvodů při noření se do Šostakovičovy 13. symfonie Babí jar.