Zmizelý a znovunalezený Janáček: Štědroňové, Bittová, Brno Contemporary Orchestra a další

V pondělí 7. 11. 2022 hostilo Mahenovo divadlo výjimečný koncert v rámci festivalu Janáček Brno. Byl jím Zápisník zmizelého (instrumentovaná verze Miloše Štědroně a Miloše Orsona Štědroně). Tento počin byl zlatým hřebem večera, kterému ale předcházela další dvě Janáčkovská díla. Zazněly také Janáčkovské miniatury v soudobých aranžích Miloše Štědroně a tyto dvě aranže doplnila Nezabudka pro mužský a ženský hlas. V průběhu večera se představili sólisté Iva Bittová, Jaroslav Březina a Martin Prokeš a doprovodným ansámblem byl Brno Contemporary Orchestra pod taktovkou Pavla Šnajdra.

Večer započaly Janáčkovské miniatury. Výběr z Janáčkovy tvorby, který Štědroň zaranžoval pro komorní orchestr. První zazněla miniatura Dunaj, převzatá z třetí věty stejnojmenné symfonie. Krásná, zapamatovatelná melodie a neústupné ostinato v basech bylo příhodným, energickým začátkem koncertu. Následovala Krajcpolka a In memoriam, další miniatury s jednoduchou, lehkou melodickou linkou. Vystoupením z této linie byly Pilky čerpající ne z všemi známé symfonické verze, ale z jejich klavírní stylizace z roku 1904 o které Štědroň sám napsal, že „se blíží až k bartókovské klavírní miniatuře“. Dosáhl tak v cyklu miniatur zajímavé gradace a jakéhosi přemostění. Další miniaturou byla Už je slunko, která navodila intimní atmosféru, i za pomoci jemného zpěvu Ivy Bittové. Následovaly miniatury Zbledla paní, zbledla, V tom brezovském poli a Čekám tě! – jakési milostné, sladké trio připravující posluchače k závěru v podobě Enigmy. Tajemné označení, za které Štědroň skryl miniaturu čerpající z poslední části Listů důvěrných. Silný závěr plný hudebních zvratů a gradace. Skvěle sestavené miniatury měly ale pár drobných nedostatků. Houslová sekce zápasila se sehraností, což bylo patrné zejména v prvních miniaturách. Dalším nedostatkem byl místy dosti nepřesvědčivý výkon hoboje, zvlášť v pasážích, v kterých měl úlohu hlavní. Své sólové úlohy se naopak s grácií zhostily další nástroje z dechového trojlístku doplňujícího smyčce – klarinet a flétna. Zvlášť bych chtěla vyzdvihnout Es-klarinet v části Zbledla paní, zbledla, který v daný moment prozářil a zaplnil svým krásným čistým zvukem celé divadlo.

Jako druhá zazněla Nezabudka z pera Ivy Bittové. Ta se v druhé části koncertu posluchačům předvedla nejen jako zpěvačka, ale také jako skladatelka. Skladba pro mezzosoprán, baryton a klavír je jakousi koláží dvou písní ze slovenského Záhorí. Hlavní úlohu mají sólové hlasy, které vypráví příběh nezapomenutelné lásky. Dojemný, místy až patetický text doplňoval klavírní part, jehož se zhostil Stanislav Slavíček, jemně až jednoduše. Dával tak vyniknout příběhu a v dramaticky vypjatých pasážích jej příhodně podpořil. Jelikož se melodie této skladby drží lidové předlohy, lehce upozaděným se stal sólista Martin Prokeš – zvláště po boku Ivy Bittové, která klouzala z jedné polohy do druhé a střídala velmi jemný zvuk s hrudním rejstříkem vygradovaným do ostrého, místy nasálního tónu. Školený a vyrovnaný hlas Prokeše tak působil i přes větší množství textu spíš jako doprovodný part. Zajímavé by podle mě bylo spojení Bittové s folklorním zpěvákem, který by dodal mužskému partu více průraznosti.

Trojici folklorem inspirovaných skladeb zakončil Zápisník zmizelého. Toto Janáčkovo vokální dílo pohybující se na pomezí písňového cyklu a kantáty spolu přetvořili otec a syn – Miloš Štědroň a Miloš Orson Štědroň. V hlavních rolích se nám představili tenorista Jaroslav Březina jako Janek a Iva Bittová jako Zefka. Doprovod tvořil již výše zmíněný Brno Contemporary Orchestra, a také trojlístek zpěvaček Iva Táborská, Veronika Slavíčková a Tereza Krejčí. Březinovi se podařilo postavu Janka vylíčit v trochu jiném světle, než jaké nastiňuje text a jaké je povětšinou se Zápisníkem spojováno. Erotický nádech se v jeho pojetí rozplynul v prosté pomatení smyslů nebo okouzlení a svůj projev nikam strojeně netlačil. Díky tomu působilo spojení Bittová-Březina velmi přirozeně: Janek – zmatený svými pocity a činy, Zefka – dominantní a uhrančivá. Drobným kazem na krásném provedení bylo pouze závěrečné vysoké c, které Březinovi uteklo, přesto jej ale ustál. Postavení Zápisníku zmizelého a jeho dramatického příběhu jako zlatý hřeb na závěr koncertu tak přineslo i přes toto malé zaváhání ohromující konec večera, který nám skrze Janáčka, Štědroně i Bittovou ukázal, jak různorodé mohou být přístupy skladatelů k folklorismu v klasické hudbě.

Foto: M. Olbrzymek