Znamení doby aneb Velká zpověď

Marek Lollok Glosaria 2014

Homocantilenae
Před tím, než se blíže podíváme na dva z nejznámějších českých písničkářů, kteří počali tvořit právě v minulém režimu, a kteří v mnohém příběh českého písničkářství ilustrují, musíme se – jako u každé obecnější úvahy na toto téma – zastavit s otázkou, co, respektive kdo onen písničkář vlastně je. Pokusy o vyčerpávající definice jsou v tomto případě zbytečné, neboť při zmiňované rozmanitosti písničkářství by se vždy snadno našly příklady, které by vymezené škatulky ihned protrhly. Pro další přemýšlení se spíše hodí připomenout jen nejnápadnější a pravidelně se vyskytující rysy, které se s písničkáři obvykle pojí (třebaže v konkrétních případech mohou být uplatněny v různé míře a rozličných podobách). Co stojí v základu, tedy co v devětadevadesáti případech ze sta dělá písničkáře písničkářem, se dá vystihnout stručně: písničkář je autorem a také prvním interpretem díla. To znamená, že písničkář je nejen tvůrce, který své dílo – nejčastěji tedy píseň – sám celé vymyslí a koncipuje, ale i zprostředkovává svým posluchačům.

Co odlišuje písničkáře například od jiných koncertně vystupujících a vlastní tvorbu hrajících skladatelů je v první řadě to, že se písničkář nápadně zaměřuje na slovesný (literární) rozměr své tvorby. Slovo, které písničkář sděluje, ať už jako zpívaný či deklamovaný písňový text, báseň, povídku či prupovídku mezi písněmi, se stává přinejmenším stejně tak důležitou složkou písničkářovy tvorby jako je hudba. Mnohdy dokonce stojí hudba poněkud v pozadí, a to jak z pohledu tvůrce, tak ze strany posluchače: více se sleduje, co písničkář zpívá (popř. říká), než jak to zpívá, což mimoděk vede k mnohem větší toleranci technických nedostatků v provedení kusu, než je zvykem odpouštět jiným (profesionálním) hudebníkům. Písničkář přitahuje svými názory.

Další typické, k uvedenému základu písničkářského vymezení často přidružené charakteristiky, jsou už individuálnější a o poznání méně rigidní. Patří k nim například skutečnost, že písničkář většinou vystupuje bez doprovodu partnerů či spoluhráčů a že „účinkuje“ tak říkajíc sám za sebe. Sebevýraznější frontmany hudebních skupin, kteří jsou výhradními autory s velmi propracovanou a osobitou textovou poetikou, za písničkáře obvykle nepovažujeme, ačkoli třeba Richard Krajčo (Kryštof), Radek Pastrňák (Buty), Petr Fiala (Mňága a Ždorp) anebo Márdi (Vypsaná fixa) by se s největší pravděpodobností prosadili i mimo domovskou kapelu, vystupujíce „na způsob písničkářů“ sólo. Kromě charizmatu je to dáno i tím, že mnoho z jejich songů bychom bez pochyb mohli chápat právě jako „písně písničkářů“, neboť díky textu (chtělo by se říct přímo: díky smyslu), poutavým melodiím a neopakovatelnému hlasovému a výrazovému provedení by jistě obstály i mimopůvodní aranže vícehlavého tělesa. Přesto nám i u takových tvůrců cosi brání označovat je bez skrupulí za písničkáře: cítíme, že v existenci s populární kapelou jim jde o něco jiného než tradičním a „nesporným“ písničkářským bardům typu Nohavici, Kryla, Merty či Plíhala.

Samozřejmě bychom sami sobě hned mohli vytknout řadu výjimek, které proklamované písničkářské „samotářství“ mohou snadno zpochybnit; nemusí se přitom jednat o vzpomínané ikony z dob Osvobozeného divadla či na ně přímo navazující S+Š. I posléze spolu v organickém a docela vyváženém propojení řadu let tvoří a vystupují dua Vodňanský – Skoumal, Paleček – Janík, Burian – Dědeček, abychom zmínili nejznámější. Domníváme se ovšem, že v těchto případech jde spíše o podařená setkání dvou osobitých, suverénně stojících písničkářských duší, které se po jistou dobu „jen“ vzácnou shodou okolností rozhodly tvořit a vystupovat pospolu (konec konců velká část těchto dvojenců se dříve či později emancipovala a rozhodla pro vlastní dráhu). Písničkář je totiž nejen individualita, ale i individualista.

Jinou skupinu pak tvoří větší „projekty“ písničkářů, kteří obyčejně vystupují (a také nahrávají) samostatně a po výtce komorně: standardně s doprovodem pouze jednoho, pro ně příznačného nástroje. Přes někdy překvapivé, velmi úspěšné výsledky se opět jedná spíše o jednotlivé experimentální úkroky stranou, než o něco, co je těmto tvůrcům bytostně vlastní (za všechny jmenujme album Divné století Jaromíra Nohavici nahrané a na šnůře prezentované s tělesem nazvaným „Kapela“ nebo pozdější souhra téhož písničkáře se skupinou Čechomor v souvislosti se vznikem filmu Rok Ďábla). Potvrzují to následující návraty opět k „asketičtějšímu“, začasté ovšem ryzejšímu pojetí bez dalších hlasů a stop.

Současný trend v tomto smyslu však naznačuje změnu v chápání písničkářů coby svérázných „osamělých běžců“, kterou snad způsobují i nové technologie, umožňující hudbu šířit a reprodukovat v mnohem vyšší kvalitě než dříve. Totiž možná i z důvodu ustupující ochotylidí přizpůsobit své vnímání „tak prosté“ a někdy „tak nedokonalé“ písničkářskéhudběse současní tvůrcizařizují jinak než dříve: reagují přitom na související poptávkupo kvalitním a plném zvuku, který se snaží precizovat a posílit doprovodem technicky zdatných partnerů či kapel (viz např. spolupráce Tomáše Kluse s kytaristou Jiřím Kučerovským či Xindla Xe čtyřčlennou doprovodnou skupinou). Je otázkou, zda sebe i možné zájemce neochuzují o ne zrovna častý zážitek autentického, cele exponovaného člověka na jevišti, který se soustředěnému zkoumání vydává v šanc.

K nejpříznačnějším, i když těžko popsatelným rysům písničkářské tvorby patří myslím něco, co by se dalo nazvat bezprostředním sdílením vlastní zkušenosti. Písničkář, bez ohledu na styl i poetiku, svou tvorbou sděluje svůj zážitek z tohoto světa, přičemž jeho cílem není preciznost formy a jakési „dokonalé“ umění, ale snaha navázat kontakt se stejně naladěnými lidmi. Proto písničkářům tolik záleží na publiku, kontaktu tváří v tvář, proto písničkáři při svých koncertech diváky tak často oslovují (ale jinak než popové a rockové hvězdy), mluví s nimi a reagují na ně, a proto jsou posluchači toho kterého písničkáře nakonec tolik semknuti a „srozuměni s věcí“ – cítí, že jsou spolutvůrci celkové atmosféry a respektovaným partnerem umělce. S nadsázkou řečeno: skutečný písničkář vždy upřednostní živý koncert v sebemenším klubu, kde se pobaví mezi svými, pozornými a rozumějícími posluchači, než možnost nahrát s nejlepšími studiovými hudebníky „světovou“ desku. Protože písničkář je i vypravěč.

Spřízněnost písničkáře s obecenstvem se zajisté v každé době a v každém místě projevuje jinak. Dnes už se písničkářský koncert nemůže podobat spikleneckým setkáváním podobně smýšlejících jedinců, jako tomu nezřídka bývalo před rokem 1989. Každé vystoupení či deska polozakázaného (natožpak zakázaného) písničkáře provázela zvědavost i obavy: zvědavost na to, co si zase písničkář „veřejně“ dovolí a obavy, zda se toho nechopí někdo nepovolaný. Po revoluci však společný nepřítel zmizel: všechno je povoleno, přičemž mnohohlasému českému písničkářství konkurují i kdysi neznámé nové žánry a média. To je zajisté pro písničkáře komplikace, ale možná je to i větší výzva, než byla nutná jinotajná obezřetnost před totalitní cenzurou a možnými postihy.

Znamení doby
V našem zamýšlení navažme na konec obecné části a vzpomeneme písničkáře z největších, Karla Kryla. Ten si nedlouho po revoluci hudebnímu publicistovi Jiřímu Černému upřímně postesknul, že už vlastně nemá o čem psát. Při pohledu na celou Krylovu tvorbu, přes svou bohatou obraznost tak jednoznačnou a monotematickou, se tomuto vyznání není co divit. Kryl měl od počátku své tvorby jasno, k čemu se chce vyjádřit a co chce říct; to koneckonců platí o každé jeho jednotlivé písni. Třebaže je tento písničkář známý jako mistr slova s až neuvěřitelnou přesností a vybroušeností svých rýmů, působí jeho písně vždy jednolitě a ve svém vyznění jasně; žádné popouštění fantazie na špacír, žádné podřizování významu formě.

Je do značné míry s podivem, jak byl pro tohoto vzrůstem malého muže inspirativní a energizující v zásadě negativní pocit – snad proto, že šlo o negaci zlého. Bytostný nesouhlas s totalitní mocí v rukou komunistické vlády, respektive se sovětskou okupací v Krylově mysli generoval neuvěřitelný počet pohledů nanešťastnou situaci československého národa i každého jeho občana. Na lakonickou Černého radu, aby zkusil psát „o lásce“, Kryl roku 1992 dokončil album Monology, snažící se hledat jiné přístupy ke světu i tvorbě, ovšem vyjma titulní písně (ostatně rovněž vyčítavě teskné) a dalších několika kusů je autorovo umělecké a možná už i životní vyčerpání znát.

Krylově povaze opravdu spíše vyhovoval žánr protestsongu, popřípadě ironické balady, kterým se chtě nechtě přece jen lépe daří v černobílejším světě a polarizovanější společnosti. Jeho písně jsou angažované politicky i občansky, jakkoli rytmicky a v dynamice zklidněné, předznamenávají chystající se bouři. Oproti jiným písničkářům Kryl ve svých textech používá nápadně často plurál „my“, což nasvědčuje o jeho ambici mluvit nejen za sebe, ale za větší skupinu se stejným názorem. Je v tom pokora i sebevědomí zároveň: pokora nevysouvat se z kolektivu a nevnucovat mu detaily ze svého privátního života, na druhou odvaha svými ústy tlumočit tušená, avšak nevyřčená mínění jiných. Z mluvčího generace se brzy stává symbol: být nadšeným posluchačem emigrovavšího Karla Kryla je jednoznačná charakteristika a dál už není třeba vysvětlovat. Být symbolem však může zhořknout, jak sám Kryl poznal v hektických revolučních dnech při zpěvu hymny po boku svého antipoda Karla Gotta.

Z porevolučních, snad nejsarkastičtějších písní se jistě nedá zapomenout na Demokracii, s její deziluzivní úvodní slokou „Demokracie rozkvétá, byť s kosmetickou vadou, ti kteří kradli po léta, dnes dvojnásobně kradou, ti kdo nás léta týrali, nás vyhazují z práce, a z těch, kdo pravdu zpívali, dnes nadělali zrádce." Kryl v tomto – možná prvním polistopadovém – protestsongu neušetřil ani v této době velmi populárního Václava Havla, když jedním veršem ostře tepe tehdejšího prezidenta za kontroverzní prodej Lucerny soukromé společnosti Chemapol: „Král Václav jedna parta je se šmelinářským šmejdem, pod střechou jedný partaje, se u koryta sejdem." V letech porevolučního optimismu se tyto a další Krylovy vyhrocené postoje podobojí věčnému kverulantství zhrzeného kmeta; koneckonců z televizních záběrů rozčileného staršího muže je dodnes známo, jak těžce nesl zánik federace a rozdělení Československa. Bezesporu však Kryl až do své náhlé smrti zastává obdivuhodně konzistentní postoje založené na neustále kritickém a zpytujícím pohledu člověka, kterému záleží na své zemi a na tom jak se v ní bude žít. Proto ve své tvorbě i osobních názorech– které v jeho případě do puntíku souzní – do poslední chvíle nemilosrdně soudí každé zaváhání jednotlivce či celé společnosti.

Velká zpověď
Zatímco jeho kolega Jaromír Nohavica, který se ke Krylovi velmi hlásí, je mnohem smířlivější. Ve svých písních si všímá mnohem menších, konkrétnějších podrobností z každodenního života, zajímá se o obyčejného člověka a je k němu mnohem benevolentnější. Nohavicovy písně o všelijakých lidských typech, podléhajících tu alkoholu, tu ženám, tu svým koníčkům i trablům v práci, jsou oproti artistně stylizovaným Krylovým vizím jednoznačně světštější, vtipnější, ba přízemnější. Nohavica ani implicitně nevolá po akci a po nápravě věcí, spíše „čapkovsky“ poukazuje na rozmanitost světa, jeho složitost a přitom krásu a také na pluralitu pohledů. Však také Nohavica oproti Krylovi upřednostňuje ich-formu, do které zahrnuje nejen vesměs autobiografická dílka (Velká zpověď, Píseň o Jakubovi z novějších např. Já si to pamatuju), ale i pohledy a názory sobě více či méně blízkých alter eg.

Tímto zájmem se Nohavica – možná paradoxně, možná pochopitelně – rozkračuje do mnohem širšího prostoru než Kryl; ačkoli zpívá o Ostravě, o Těšíně či o Dolní Lhotě, je nakonec univerzálnější, neboť sleduje individuální, přirozeně křivolaký lidský osud a nikoli jednu historickou epochu jednoho národa. Nohavica se klidně nechává unést zdánlivou „nevyzpytatelnosti“ českého rýmu, v němž slova zvukově podobná mohou témata jednotlivých písní posunout o veliký kus dále nebo až k samé hranici nonsensu.

Jde samozřejmě o charakterizaci, nikoli o hodnocení: co se však týká časového ukotvení tvorby, je slezský písničkář ve srovnání s Krylem jednoznačně pružnější – ostatně svědčí o tom i jeho adaptace na nové poměry, kdy se z regionálního písničkáře tzv. šedé zóny vypracoval na hvězdu známou a ceněnou v celé republice. V médiích jsme přitom mohli sledovat jeho kauzu rozdmýchanou písní Jaroslava Hutky Udavač z Těšína, poukazující na Nohavicovu údajnou kolaboraci s StB. Jindy vstřícný a otevřený Nohavica byl v choulostivé aféře na slovo dlouho skoupý; za definitivní vyjádření k této věci můžeme považovat vstupní píseň z alba Ikarus s názvem Já si to pamatuju (pozoruhodnou mimo jiné i pro silnou inspiraci hiphopem). I z tohoto případu naprostého pro lnutí života s uměleckou tvorbou vysvítá něco, co jepro písničkáře příznačné a co jsme se snažili načrtnout v celém našem textu – ve zkratce to snad naznačil titulek článku složený z názvů emblematických písní Karla Kryla a Jaromíra Nohavici. Písničkářská tvorba je zpověď i zrcadlo doby zároveň.

Písničkáři mají mnoho společného s povídkáři: jejich uměním je osobitá zkratka, schopnost náznaku. Hrubínovsky řečeno: snaží se v malé kapce zrcadlit celý vesmír. Teprve ve větším celku tvoří jejich dílo souvislejší stavbu, kterou lze více či méně zobecnit. Se všemi úskalími generalizace jsme se zde o to na malé ploše pokusilii my a snad tak svým dílem také trochu přispíváme k pochopení velké a barevné mozaiky českého písničkářství.